Nenávist, nejhorší vlastnost člověka

  1 díl

  Martina

 Někdy ani nevím, kdo vlastně jsem. Poslední dobou nemám moc dobrou náladu. Pořád o něčem přemýšlím. Asi to moc pitvám, nevím proč, co mě k tomu vlastně vede . Prostě si nějak připadám sama. Vím… Vím mám přeci rodinu , sestru a přátele. Ale co to je vlastně za přátele? Každý si hraje po dvojicích a přitom každý sám za sebe. Zvenku se tváří jako největší kamarádi, usmívají se a vypadají mile, přitom hned za rohem o nás prohlásí, že to vůbec nemyslí tak jak se zdá. A nebo se ani nenamáhají se s námi bavit. Pak přijdou, jenom když ten jejich „nejlepší“ přítel onemocní. Pak jsou tu najednou hned. Předtím jsem o tom moc nepřemýšlela, vlastně mi to bylo jedno. Teď najednou prostě nějak to řešit musím. Všecko mě to štve. Co jsem, kdo jsem ani nevím. No ano můžu říct základní údaje. Měřím cca 168 cm takže středně vysoká, štíhlá postava. Mám hnědé vlasy po ramena hodně sestříhané s patkou.Ale teď je mám obarvené na oranžovou, od malička jsem chtěla být totiž zrzka. Tak jsem si to aspoň teďka splnila. Jinak mám zelený oči. Podle světla, někdy vypadají tmavší jindy světlejší, ale vždy zůstanou zelené. Většinou když se koukám do zrcadla tak mi ty oči připadají spíše smutné. Oko je prý okno do duše. Tak opravdu nevím , jestli to se mnou nějak souvisí. Na všechny působím vesele pohodově, i já se tak cítím. Ale těžko říct jestli jenom takhle neskrývám to, co opravdu jsem. 

 Jmenuju se Martina. Ale všeci mi říkají Mautinka. Nosím brýle bez obroučků. Ale jenom ve škole. Sice mi prý sluší, ale radši je nosím jen když je potřebuju. Vidím bez nich totiž docela dobře. Ale kdybych je ve škole neměla mamka by asi starašně šílela.

 Bydlím ve městě . Na vesnici bych to asi nevydržela, prostě jsem ráda ve společnosti a i když asi nechci aby mi lidi zasahovali do mého života, nutně je potřebuji. Nejradši se toulám večerním městem. Koukám do prudkého žlutého světla pouličního osvětlení .

 Nejlepší je chodit ven na podzim . Všude je duhové listí v ruzných odstínech rudé, žluté i hnědé. Pro melancholika to musí být skvělé období.Protože vše má trochu skleslý nádech. I barvy jsou světlé jakoby udušené přicházejícím mrazem. Pak louže po dešti. Skoro pořád prší . Mám ráda déšť , je to jako takový rituál . Jako slzy?! Líbí se mi ten zvuk , jednoduché rytmy bubnování . Vždycky si sednu na topení k oknu a poslouchám zvuk klapotu a vodu rozmazávající můj pohled na svět. Venku je tma , záblesky světel projíždějících aut, světla lamp. Vše je skutečné ale tak tajemnéa nemožné. Když jsem byla malá, bouřky jsem se bála. Hlavně blesku, aby nám neublížil, teď už mi nevadí. Déšť mi však nikdy nevadil.

  No co bych o sobě ještě řekla? Poslouchám rockovou hudbu.Na druhé straně mi nevadí ani pop hip hop jazz a takovýhle. No myslím, že by to ke mně mohlo stačit.Možná ještě že mám mladší sestru Katku . Je ještě mimino, takže jsou z ní naši úplně hotový. Tak je skoro nezajímá co dělám, ani to že nejsem doma. Můžu jít ven a oni si toho snad ani nevšimnou.Aspoň tak mi to připadá. Neptaj se v kolik příjdu s kym jdu a kam. Najednu stranu by mě štvalo jejich vyptávání, ale když se nikdy nezeptaj připadá mi že je vlastně ani nezajímám. Pořád jenom Káťa potřebuje najíst , Káťa potřebuje přebalit , Kátě se musí koupit nový dupačky a tak. Už mi to leze na nervy. Tak se moc neozývám a jsem ráda když mi dávaj kapesné. Někdy si se mnou popovídají o blbostech. Jako co škola, jestli něco nepotřebuju koupit a to je všecko. Ne že bych Kateřinu nesnášela , vždycky sem chtěla mladšího sourozence ,tak ho teďka mám. Rodiče plně chápu . Akorát už toho je prostě moc.

 Teď je podzim, skoro zima . Pak zas budou Vánoce. Shánění dárků, to úplně nesnáším. Člověk pořád nesmyslně pobíhá po obchoďáku. Stejně nikdy ani nevim co hledám. Pro mamku většinou něco vyrobím. Strašně ráda kreslím. Chodím i na kroužek kreslení.Tak většinou mamce namaluji obraz a dám ho zarámovat. Pro tátu pak nějakej šampón.No a svý nový sestře asi nějakého plyšáka kterého znetvoří svou věčně uslintanou pusou.

 Je 17 hodin tak asi půjdu ven . Co tady?! Táta kouká na televizi, máma vaří.Chvílemi pak poletuje od postýlky ke sporáku a zase zpět. 

Navlíkám si tedy na sebe tmavé džíny pošité korálky do tvaru motýlků v modré barvě s nádechem do fialové, hnědé tričko s potiskem malých lebek s dlouhým rukávem a kapucou. Pak černou mikinu se stříbrnými hvězdičkami které jsou posety jako mlha okolo kapuci. Abych pravdu řekla moc se mi ta mikča líbí, jsem do ní totiž úplně zažraná . Ještě černej bundovitej kabát dlouhej po kolena. Okolo krku jsem si omotala pruhovanou černobílou šálu . Na prst jsem si ještě nandala svůj prstýnek kterej jsem dostala od babičky těsně před tím než umřela. Říkala že jsem ho měla dostat až k narozkám… Měla jsem jí moc ráda a proto bez něj neudělám ani krok z bytu. Vždy si připadám tak nějak líp jakoby pod její ochranou. Snad mě doprovází, ale to nezjistím. Pak jsem si udělala rychle černou linku tužkou nahoře i dole, řasenku a růžový stíny. Rukama jsem si projela vlasy a už jsem šla ke dveřím. Mamce jsem řekla, že se jdu ven. Ona nic ani nenamítala, snad měla víc jiných starostí . Tak jsem nečekala hodila si do kapsy mobila , peněženku natáhla jsem si svý skejťácký černý boty s růžovýma tkaničkami a šla jsem. Sešla jsem po schodech . Ze třetího patra to není ještě taková dálka.Ani jsem nevěděla kam pudu. Tak jsem šla po ulici a přemýšlela . Koukala jsem se do země a nevěděla kam dál . Napadlo mě že bych mohla jít do čajovny . Není to daleko . Ale to už jsem v zamyšlení cítila náraz. Pěkně jsem se vyděsila a hned udiveně koukla co se děje . Před sebou jsem uviděla kluka jak se drží za čelo. Já v podstatě taky, protože to byla pořádná šlupka. Zmateně jsme na sebe koukali . Všimla jsem si že je docela pěknej. Má černý rozčepýřený polodlouhý vlasy s patkou do obličeje. Modrý oči a krásnej nevinej kukuč. Ikdyž jsem se na něj koukla jenom chvíli nemohla jsem uniknout těm jeho očím.Úplně průzračným, jak modré křišťály. Jeho pohled jakoby byl strašně hluboký a celou mě rengenoval od hlavy až k patě. Hnedka řekl : „Promiň , já , já jsem se koukal teďka chvíli do země a ne před sebe , jsem úplný pako fakt promiň moc mě to mrzí .“ Já jsem na to bleskurychle řekla „ Ne v pohodě já jsem se taky koukala do země , jsem krapet přemýšlela a tak jsem si tě asi taky nevšimla . To nebyla tvoje chyba a pako nejseš možná tak já .“ Pak jsme se na sebe usmály a oba zčervenaly jak rajčata . A on pak „ Já se jmenuju Tomáš .“ „Jo ahoj, já jsem Martina. Kam vlastně razíš ?“ „ No asi pudu za kámošema . A ty? “ „Já ještě nevím. Vlastně se jen tak procházím . Nemám se pro koho stavit, tak se spíš tak nudím. Přemýšlela jsem že bych mohla zajít do čajky.Ale sama, to nemá cenu.Tak tu tak chodím. “ „

A nechtěla by si jít se mnou? Teeeda jako, jako třeba aby ses tadyy ne neprocházela sama. Ikdyž to je asi pěkně blbej nápad, ani se neznáme a ještě jsem tě srazil .“ „No to mi tak nevadí byla to i moje chyba a klidně bych šla jestli by to teda nevadilo tvejm kámošům .“ „Ne to asi ne. No on tam bude stejně jenom můj bratr a pak náš společnej kámoš Matěj . “ „ Aha ty máš bráchu ? “ „ Jo mám no. Jmenuje se Lukáš .“ „ Tomáš a Lukáš to zní dobře .“ A to už jsem se neudržela a dostala záchvat smíchu . Přišlo mi to děsně vtipný . Asi hlavně tim že jsem z toho všeho byla na větvi a ke všemu pořádně vynervovaná. On tam tak stál koukal na mě těma svejma modrýma očima a červenal se čím dál tím víc. Měl na sobě černý džíny a světle modrou mikinu . Přesně v barvě tech jeho kukadel. Připadal mi trochu jako střední emo. Teda tím účesem jinak asi ne , ale mrtě mu to slušelo. Když jsem se dosmála vysoukala jsem ze sebe promiň . „ To je v pohodě jen jsem nevěděl že tě to tak vezme .“ „ Fakt promiň , ale nevydržela jsem se nesmát .“ „ Tak půjdem? “ „ A kde se vlastně scházíte ? “ „ No oni budou asi u nás doma jako vždycky… Pak by jsme se mohli ale třeba domluvit a jít třeba do tý čajovny. Jaks říkala. “ „ Jo , klidně. Mě to je jedno, jak budete chtít. Já budu ráda, že nebudu sama. “ „ Tak fajn.“ Tak jsme šli . Typovala bych mu tak 15. Mě je 14 takže pohoda. Docela jsem byla zvědavá na toho jeho bráchu. Jestli bude taky tak pěknej tak nevim. V duchu jsem se musela sama sobě smát. A celý týhle pitomý náhodě. Černý vlasy , na tom jsem totiž docela ujížděla . Vypadalo to, že je má od přírody. Ne nabarvený, což se mi líbilo ještě víc. Nejdřív jsme mlčeli a šli napříč ulicí kolem stromů vyřádkovaných vedle sebe jako vojáci nebo spíš hlídači týhle cesty. Šlapali jsme po mokrým listí které při každém kroki pod náma strašně šustilo . Ale pak jsme si začali povídat o různých blbostech jako jsou filmy a tak . Zjistila jsem , že má rád docela podobný filmy jako já, což mě potěšilo , ale říkala jsem si že takovejhle hezkej kluk bude mít určitě holku. Ale to je jedno . Každopádně to vypadalo na pořádně záživnej večer.

 Holka neholka rozhodně to je vtipnej odvážnej týpek . Jinak s takovou holkou jako jsem já, by určitě nikam nešel.Ani jsem ho pořádně neznala a přitom jsem měla pocit jako by jsem se znali nejmíň sto let. Zvláštní pocit. U žádnýho člověka, natož kluka jsem tohle nepoznala. Však jsem skoro žádnýho nikdy pořádně neměla. Bylo to jen takový chodíme spolu, ale ještě jsme nebyli ani venku.

Prostě o ničem.Takže je mi 14 a nemám ani zkušenosti . Pomalu jsem z toho přemýšlení dostávala absolutní depku. Nepřipadám si ani tak strašně ošklivá. Dokonce se líbím 17-18 letým klukům. Každej řekne že jsem pěkná a přitom by se mnou nechodili. Trochu paradox ne ? Asi nejsem typ svých vrstevníků. Jasně každej 14tiletej kluk sní o blodýně. Vysoký nejmíň jak panelák, s malym zadkem, hubenejma nohama, plochým vypracovaným bříškem, velkýma prsama a já nevim co ještě. Já nemám ani jedno z toho. Žádnej kluk se asi nekouká na inteligenci dotyčné slečny. Pro ně je spíš důležité to, že se s ní můžou chlubit kamarádům.Ale s tim já stejně nic neudělám.

 Z toho uvažování jsem byla trochu mimo takže jsem si ani nevšimla že proti mně jde nějaká stará paní.Omylem jsem do ní vrazila a zase jsem se probudila nárazem.Cítila jsem jak vrávorám. To po dnešku bude boule jak vrata … Málem bych i spadla kdyby mě pohotově Tomáš nechytil.Byla jsem mu za to vděčná.Hned jsem radši ale zmateně blekotala omluvu. To asi nebylo nic platný, protože ta důchodkyně na mě začala řvát ať čumim na cestu a jak ty mladý jsou dneska nevychovaný. Asi nepochopila že jsem se jí omluvila nebo co, protože si furt říkala to svý.Jediný kdo je tady nevychovanej musí být asi ona jinak by na mě furt neřvala. Koukala jsem na ní asi dost vyplašeně, protože Tomáš se dal do zachraňování situace. „Paní prosím vás uklidněte se.Vždyť se zas tak moc toho nestalo.Moc se vám omlouváme.“ Pak se na ní usmál tím svým nevinným obličejem.Jaký jsem už znala když jsem se s ním ani ne před hodinou srazila. Ale zarazilo mě to že se jí omlouváme? Dyť jsem jí srazila jenom já . Ale to je jedno. Ona totiž hned jakoby roztála a řekla jestli není takového hezkého milého kluka škoda pro takovouhle holku. Pak se na mě podívala tim svým ksichtem.To mě pěkně dožralo.Měla jsem chuť jí nakopat zadek. Ona mě taky musela vidět.Jenže to né ,ona se přece nemůže uhnout. Úplně jsem zrudla vzteky.Jediný štěstí bylo že si to už zase válcovala dál.Takže jsem nic nestihla říct.

 Ztála jsem tam na tom místě jak přikovaná.Rudá se zaťatými pěstmi jsem koukala za odcházející starou obludou.Měli by jí zavřít za veřejný pohoršování.Ani jsem si neuvědomila že jsem to řekla.Natož dost nahlas.Takže mě ta osoba jistě musela slyšet . Znechuceně se otočila a uraženě přidala nakroku. Tak už se nevalila jako šnek ale jak tlustej boxer kterej sotva chodí.

Mezitím se tam Tom začal válet smíchy.Nechápavě jsem na něj mrkla a pak mi došlo čemu se tak tlemí. Trvalo asi pět minut než se uklidnil.Pak jsme vyrazili dál.On však na mě hned. „Doufám že už nehodláš dělat žádnou kamikazi.Nejdřív my dva , ale to bylo oboustranný.Teď ses však předvedla.A zase se významně zachechtal.“ „Já to ale neudělala naschvál.“ „Já vim.A nemáš ty náhodou teďka krapet smůlu?“ „ Tos uhod že mám.No ale ne zas tak velikou když jsem narazila na tebe . A to doslova. “ Spiklenecky jsme na sebe mrkli.Pak následoval obrovský záchvat smíchu. 

 Zahli jsme za roh. Do ulice kde byli samé vysoké urostlé lípy. Malé útulné rodinné domky se zahrádkami posetými odrostlými květinami i pečlivě zastřiženými keřemi.Skoro jak z nějakého amerického filmu kde vše vypadá tak jak má. Došli jsme za smíchu a vyprávění vtipů k brance. Bylo už na časem, protože mi došla zásoba srandiček pro pobavení. Vrátka i plot byly dřevěné.Světlé barvy. Za plůtkem byli keře, stromy, stará houpačka ,záhony s květinami taky malý skleník.Prostě jako všude jinde. „Tak jsme tady.“Zněla řeč Toma doprovázená kouzelným úsměvem. Z dáli se k plotu přihnal velký pes.Zlatý retrívr toho ještě znám, ikdyž v přírodopise moc nevynikám natož ve jménech ras psů.Znala jsem ho snad jen proto že jsem si ho moc přála a neúspěšně jsem se snažila tátu přemluvit ke koupi tohoto drobečka. Za ním v závěsu hned druhý Bernský salašnický pes.Štěkali jak na lesy. Což mě trochu vyděsilo. Tom to hned zpozoroval. „Tohle je Ben a tady ten retrívr se jmenuje Max.Nemusíš se jich bát vypadaj sice hrozivě, ale tobě jistě neublíží.“ „Seš si jistej?“ „Jo .“ Otevřel mi dveře a postrčil mě dovnitř. Psi mě hned očuchali.Pak kolem mě proběhli dvě kolečka a zmizeli v nedohlednu. „Hhh jsou roztomilý. “ „No vidíš.Tak pojď dovnitř.“ Otevřel dveře.Lehce se uklonil jako sluha.Já se zase začala trochu pochechtávat. Vešla jsem dovnitř . Byla tam prostorná předsíň jak na zámku, která mě ohromila. Všude botníky plné pečlivě srovnaných bot, věšáky , poličky ,skříň , veliké zrcadlo i deštníky měli své místo.Tak to u nás rozhodně nikdy nevypadalo.Mamka měla trochu jiné starosti s Káťou mojí mladší sestrou. A mě tak nezáleželo aby vše bylo přesně na svém místě. Doma jsme jako měli pořádek ale ne až tak strašně velký. On si všim mého pohledu. „No nediv se on ná táta je trochu pominutej na pořádek.“ „Trochu? “ Hodila jsem úsměv . „No tak nějak.“

Zakřenil se. „Víš co ? Pujdu napřed, aby věděli že jsem vzal návštěvu jo?“ „Jo , jasně v pohodě já jsem vůbec ráda že jsem mohla jít s tebou stejně jsem neměla co dělat. “ „ Já jsem rád.“ Usmál se a šel napřed . Já se za ním jen koukala. Měla jsem radost z toho co teďka řekl. Pořád mi znělo v uších :„Já jsem rád.“ Ale to už jsem slyšela klučičí hlasy. „ Kde se flákáš tak dlouho? “ „Rozkřikl se první hlas . „ Neřvi prosimtě , dyť se zas tak moc nestalo ne? “ „ Tak si sem měl snad přijít ne? Nechápu že ti to tak dlouho trvalo.“ „No tak kluci. Na to že ste bráchové se chováte jak cizí .“ To byl další hlas. Z toho jsem usoudila že ten druhý patřil jeho bratrovi Lukášovi a třetí kamarádovi Matějovi. „ Kluci sakra už držte huby. Vzal jsem někoho s sebou. “ „ Doufám že ne toho debila Honzu. “To byl asi Lukáš hádala jsem . „Ne to ne.Jednu holku.“ „Tak holku jo? “Zněl udivený dvojhlas obou kluků. „To jsem nevěděl že s někym chodíš.Jakto žes nám to neřek?“Mluvil Matěj. „ Ne to ne jenom kámoška .Já ji ani moc neznám vlastně jsem se s ní potkal až dneska takovou náhodou.“ „Tak náhodou. Když jí neznáš tak proč jí sem sakra taháš ? “ rozčílil se Lukáš. „Prostě jsem jí vzal no a co . Máte bejt rádi a vůbec držte huby já ji jsem přivedu. “ Pak už se ke mně blížili kroky. „ No tak můžem jít . “Řekl trochu rozpačitě ,protože asi vytušil že jsem celý rozhovor zřetelně slyšela. Jen jsem kývla. Bundu jsem už měla sundanou tak jsem šla. Byla jsem zvědavá jak vypadaj.