Nenávist, nejhorší vlastnost člověka

Nehoda

 Ráda sedám v parku. Chodím na mé oblíbené místo, kam nikdo nechodí a je tam ticho. Mám ráda ticho. Nejčastěji tam chodím kreslit, protože je tam krásná příroda.

 Jednou, když jsem si šla kreslit, vidím, že na mém místě sedí nějaký kluk. Šla jsem k němu a zeptala jsem se od kdy sem chodí. Odpověděl, že už je to hodně dlouho. V hlavě mě přeběhla myšlenka, proč jsme se teda nepotkali dříve? Tak jsme si začali povídat. Čím víc jsme si povídali, tak tím víc mi připadalo, že ho znám už roky a ne jen pár hodin.

 V parku jsme se s Petrem potkávali často. Někdy jsme si povídali o životě, někdy zase kreslili. A tak to šlo rok. Až jednoho dne se mě zeptal, zda k němu cítím ještě něco jiného než jen kamarádství. Já jsem mu odpověděla ano. Za ten rok jsem ho začala mít ráda a nejen jako kamaráda.

 Petr ke mně přistoupil a políbil mě. Bylo to nádherné, nikdy na to nezapomenu. Pak jsme si povídali. Byli jsme se projít a koupili jsme si zmrzlinu. Druhý den to samé. Měla jsem ty chvíle strávené sním moc ráda. A Tak jsme takhle ven chodili dva týdny. Ale už jsme si jen nekreslili a povídali. Něco více. Bylo to velmi krásné. Neustále jsme se spolu smáli. Nedokázala jsem se na něj mračit. Snad nikdy jsem se na něj nenaštvala. Ale nikdy jsem mu neřekla slůvko miluji Tě. Tohoto slůvka se bojím. Nevím proč, ale ještě nikomu jsem to neřekla. Snad jsem to neměla také komu říct. Měla jsem pár kluků. Teďka vidím, jak jsou namyšlení a tak. Jsem ráda, že jsem potkala Petra. O pár dní později jsem se rozhodla říct mu to slůvko. To které jsem ještě nikomu neřekla.

 Petr na mě divně koukal, ale pak mi řekl že mě taky. Tak jsme si sedli na lavičku a dívali se na oblohu. Byla krásně modrá. Někdy prolítl ptáček. Pak ale začalo z ničeho nic pršet. A tak jsme šly domů. Petr mě doprovází, tak i ten den šel se mnou. U vchodu jsme se rozloučili. Odcházel, ale ještě chtěl zamávat a tak se otočil. Ale smekla se mu noha a spadnul do silnice. Zrovna jelo auto. Nestihlo zabrzdit a přejelo ho. Křičela jsem. Hnedka jsem hrabala mobil a běžela k němu. Zavolala jsem sanitku a snažila jsem udržet Petra naživu. Mluvila jsem na něj. Ale on podlehl. Než sanitka přijela byl mrtví. Poslední slova byla MILUJI TĚ. 

 Je to už rok. A já stále čekám, až zazvoní zvonek a za dveřmi bude Petr. Ale to se nestane, a já to vím. Myslím na něj ve dne v noci. Vidím jak ho srazilo auto, ale nic s tím nedělám.