Vražda
Nevím co mám dělat. Přistěhovali jsme se sem nedávno a nenašla jsem si ještě žádné kamarády. Je to otrava. A tak abych se z toho dostala, poslouchám písničky. Hudba, to je moje. Bez ní ani ránu. A tak jsme se rozhodla vyrazit na procházku a zkusit zapomenou na mé bývalé kamarády. Nevím proč, ale bude to tak lepší. Měla jsem tam spoustu kamarádů a kamarádek. Najednou bác a já jsem někde v jiném světě jakoby v jiné dimenzi. Je to tu tak jiné. Děti nedělají to na co jsem já zvyklá. Mamka pořád chodí do práce. Táta nás opustil kdy mi bylo sedm. Od té doby jsme ho neviděla. Kamarádky mi hodně pomáhali a co teďka? Je mi 15 a neví co si mám počít. Brečet jako malé dítě. To se mi nechce. Ale co teda co mám dělat?
Procházela jsem se jednou po městě a narazila jsem na Tmavou uličku. Sedělo tam pár dětí . no dětí mohlo jim být tak 15-17. Vypadali strašně hubeně. Tipla bych si, že tak týden nic nejedli. Radši jsem kolem nich nešla a vzala jsem to jinou uličkou. Ale už jen ten pohled byl strašný. Je to tu celé strašné. Velké baráky, samý mrakodrap a ulice plné nebezpečí. Je to fakt hrůza. A taky mamka na mě nemá čas a já jsem se teďka začala zhoršovat ve škole. Taky ve škole si mě skoro nikdo nevšímá. Projdu kolem hloučku lidí a slyším jen jak si něco o mě šuškají, jako bych byla prokletá nebo co. Učitelky mi ani nepomáhají. Vědí, že jsem tu nová. Ale pomoci se od nich nedočkám. ¨
Jednou se u mé lavice zastavil kluk a začal mi tam nabízet trávu nebo co to bylo. Já jsem si přísahala, že na nic takoví ho nešáhnu a tak jsem rychle odmítla. Ten kluk se na mě podíval výsměšným pohledem a odešel. Od té doby jsem zase sama a sama.
Jednou takhle jdu po ulici a omylem do někoho narazím. Omluvím se. Byl to kluk. A byl hezkej. Omluvil se taky a řekl, že to byla jeho chyba a tak. Já jsem zase trvala na svém, že to byla moje chyba. A tak jsme šli do parku a více se seznámili. Ukázalo se, že chodí do stejné školy a je tady taky nový. Byla jsem šťastná, že jsem si našla kamaráda. Jmenuje se Marek. Chodili jsme spolu dost často ven a povídali jsme si. Pak se ale něco změnilo. Začal se chovat divně. Ale nic mi nechtěl říct. I když jsem byla jeho nejlepší kamarádka. Bylo mi to strašně divné, ale co jsem mohla dělat.
Jednoho dne mi přišla SMS, že nemám chodit do školy, protože chybějí učitelé. Bylo mi to divné a tak jsem do školy šla. Všimla jsem si , že Marek není ve své kůži. Strašně se potil a taky byl strašně nervózní. Jeho první reakce byla: „Co tu děláš?“. Nevěděla jsem o co mu de. Proč je naštvaném jenom kvůli tomu, že jsem přišla jako každý den do školy? Z první hodiny se vytratil a nikdo ho nemohla nalézt. Šla jsem ho tedy hledat. Zkusila jsem přemýšlet jako on. Ano podařilo se. Našla jsem ho. Ale co to dělá? On…..Marek……..má v ruce pistoli.
Z ubrečenýma očima mi řekl ať jdu domů. Že to nechce udělat ale musí a jestli neodejdu zabije i mě. Nemohla jsem odejít, prostě jsem nemohla. Marek zvedl pistoli a rozeběhl se proti mně asi mě musel udeřit do hlavy, protože jsem omdlela. Když jsem se vzbudila všude bylo ticho nikde nikdo šla jsem tedy do své třídy a…………………………………………………………………………… ... ………………………………………………………….. A tam jsem viděla něco strašného. Marek zavraždil všechny ve třídě a nakonec zabil i sám sebe. Všude byla krev. Všude. Dělalo se mi špatně, ale nemohla jsem tam nechat Marka samotného. Musela jsem to udělat jako to musel udělat Marek.
Vzala jsem pistoli. Jeden poslední náboj tam ještě zbyl. Sedla jsem si vedle Marka a-----------------------------------------------------------ZTISKLA POUŤ…….Vyšla rána……
Policie NIKDY nezjistila kdo zabil všechny ve třídě a proč dva žáci sedí přitisknutí vedle sebe. Domnívali se, že žáky zabila dívka, která držela pistol v ruce.
