Život nebo smrt
Jednoho dne na mě padla špatná nálada a tak jsem se šla projít do lesa. Tento les znám jako své boty. Chodím sem už od děctví. Najednou sem o něco zakopla a spadla. Uhodila jsem se trošku do hlavy, ale to bude zase v pořádku. Vstala jsem a najednou sem nevěděla, kde to jsem. Jako kdybych nebyla ani v tom lese, do kterého jsem šla na procházku. Tohle nemůže být on.
Chtěla jsem najít cestu ven. Abych mohla jít domů, nechci tu zůstat. Koukla jsem se na mobil a zkusila jsem zavolat mamce. Ale není tu signál. Co budu dělat? Popadla mě panika. Ještě jsem se nikdy neztratila a najednou se nádherný les promění v takoví ten temný. Jako kdybych prošla nějakou časovou přímkou. Stromy jsou mohutnější, tráva zelenější a voda čistší. Za mnou se něco hnulo. Lekla jsem se, ale zachovala jsem klid. Co když je to jenom ptáček. Pomalu jsem se otočila. A vyděsila se. Přede mnou stál malý dráček. Musím uznat byla roztomilí, ale asi nebezpečný. V tu chvíli jsem si pomyslela, že musí mít někde poblíž maminku, protože byl opravdu malinký. Koukal se na mě svýma zelenýma očima a chvíli se mě zdálo, že se směje. Něco držel v tlamě. Bylo to lesklé. Když jsem se vzpamatoval, řekla jsem si, že by nebylo špatné si ho zkusit si ho aspoň pohladit. Ale dráček se otočil a pádil někam pryč. A tak jsem zase zůstala v lese sama. No sama, kdo ví co na mě v lese ještě čeká.
V lese není ani cesta. To mi je opravdu divné. A co ten dráček. Já osobně věřím, že draci mohly žít, ale ve 21.století? To je mi opravdu zvláštní. Jak tak jdu a přemýšlím, začne les pomalu řídnout a já se těším, až vyjdu ven a můžu jít domů. Ale když jsem došla na kraj lesa, byla jsem zklamaná. Žádná silnice, žádné domy, prostě nic. Byly tu jen louky, potůčky. Najednou se začne otřásat země. Nevím co se děje. Vyděšeně se rozhlížím a vidím, jak se z pravé strany řítí nějaké stádo, já ani nevím čeho. Tělo jako kůň a hlavu hada. Co je to sakra za zvíře. Rychle jsem se schovala za stromy na kraji lesa. A čekala jsem, než se to přežene. Vrtalo mi hlavou, proč tak rychle utíkali, a hlavně před čím. To už asi nezjistím. Posadila jsem se a přemýšlela nad vším. Pak jsem zjistila, že mám hlad a žízeň. Jsem tu jen asi 3 hodiny a už mám hlad. Co si počnu?
Zjistila jsem, že jsem usnula. Asi to bude tím, jak jsem se silně zamyslela. Někdo mě lízal ruku. Sakra co to je? To mě vzbudilo. Hbitě jsem jí uhnula. Koukla jsem se co mě to lízalo a on to byl ten dráček, které ho jsem potkala. Byl schovaný za pařezem. Vylekal se, jak jsem hnula rukou. Usmála jsem a nastavila jsem ruku, jako že se mě nemusí bát a že mi může důvěřovat. Dráček ke mně pomalu a opatrně přistupoval. Když v tom někdo zakřičel. Dráček se vylekal a začal vyděšeně pobíhat kolem. Najednou jsem viděla, jak všude okolo nás jsou nějací domorodci a míří na nás oštěpy. Koukala jsem na ně velmi vystrašeně. V hlavě jsem měla zmatek. Ale moje nejhorší obava byla ta, že mě tu zabijí. Dráček asi věděl, že je to náš konec a tak ke mně přistoupil a nechal se pohladit. Tak jsem si ho pohladila. Domorodci zatím přistupovali čím dál tím blíž. Už byli opravdu blízko. Dráček se loučil se svým krátkým životem a já jsem si tajně přála vidět svoje kamaráda a rodinu naposledy. V tom se ozval strašlivý řev. Nebyl to křik člověka. Byl to řev opravdu velkého zvířete. Vypadalo to, že se dráček bál více toho zvířete než domorodců. Ti zřejmě věděli, co je to za zvíře a dali se na útěk. Já jsem tu seděla jak přikovaná a nechtěla jsem se hnout. V tu chvíli do mě dráček začal šťouchat a chtěl aby jsem šla za ním. Chvíli mi sice trvalo, než jsem to pochopila, ale nakonec jsme se vydali na útěk.
A tak se z nás stali kamarádi. Dala nás dohromady strašná situace, ale to není důležité. Hlavně že tu je. Běžím za ním a za námi ta zrůda. Ještě jsem jí neviděla a ani vidět nechci. Ne nebudu se otáčet. Je to strašný pocit, když víte, že musíte běžet, ale vy už nemůžete. Přála jsem si ať to skončí. Můj malý přítel už taky nemohl. Ale ta zrůda má velikou výdrž. Ale nechápu to, že je asi veliká, teda aspoň to tak znělo když křičela, ale nevydává skoro žádný rachot nic. Prostě běží jakoby byla nějaká baletka. Dráček začal zpomalovat. Byl vyčerpaný. Poznala jsem to na něm. Ale stále se snažil, abychom jsme se zachránili. Bojoval za svůj život. Objevila se před námi jeskyně. Dráček do ní vlezl, ale já jsem to nestihla. Zrůda mě chytla za nohu a zvedla do výšky. Křičela jsem. Měla opravdu veliký stisk. Pomalu jsem se otočila a málem jsem omdlela. Viděla jsem velké ostré špičáky. Měla je ještě od krve. Asi měla někoho nebo něco přede mnou. Dráček byl vyděšený a smutný. Viděla jsem, jak mu spadla slzička s oka. Pak ale na chvilku odběhl. Když se vrátil držel něco v tlamě. Bylo to zrcátko. Chtěl nastavit světlo tak, aby to té zrůdě svítilo do očí a pustila mě. Ale zrcátko bylo velmi malé a nijak jí to nevadilo. Tak to je můj konec. Já jsem to věděla, že mě dohoní. Nestojím za nic. Jsem prostě jenom obyčejná, pomalá a velmi ošklivá dívka. Zrůda si mě pomalu prohlížela. Já jsem cítila její stisk. Drtila mě pánev. Moc to bolelo. Zjistila jsem, že když křičím, že mě zrůda mačká čím dál tím víc a tak jsem se to snažila vydržet. Když si mě zrůda důkladně prohlédla, začala mě pomalu strkat do své tlamy. Zahlédla jsem, jak se na to dráček už nemohl koukat a zakryl se své krásně zelené oči. V tu chvíli jsem myslela na své kamarády, rodinu. Co asi teď dělají.
Rodiče a kamarádi zatím hledali kde se jen dalo. Nikdo nevěděl kam odešla a tak jí nemohli najít. Všichni měli veliký strach jestli jí někdo neunes, nebo něco neudělal. Nejlepší kamarádka byla velmi zoufalá a brečela. Taťka zavolal policii aby jim pomohla, ale nějak se jí nechtělo. Mamka byla statečná a stále hledala a hledala.
Projela mnou palčivá bolest. A najednou to skončilo. Necítila jsem nic. Bylo ticho. Dráček zmizel. Prostě byla černočerná tma……..
Druhý den v televizních novinách byla správa, že našli dívku v lese. Spadla a uhodila se do hlavy. Prý ztratila vědomí. Její poranění hlavy bylo vážné. Zemřela na nadměrnou ztrátu krve. Její rodiče jí hledali 6 hodin. Nikdo jí ale nemohl najít. Ani policie, kamarádi, nikdo.
Takoví je konec. Tato dívka se dostalo do světa mezi životem a smrtí. Nevěděla co se děje. Smrt jí dohonila. Dráček zobrazoval život, zrůda smrt. Bylo vidět, že by jí dráček rád pomohl. Ale smrt byla o hodně větší, měla více síly. I když měla rodinu, která jí miloval, i když měla kamarády, kteří ji měli rádi. V tu chvíli nikdo nevěděl kde je. Nikdo jí nedokázal pomoci.
